 |
|
|
|
 HISTORIE KARATE
I . Historie karate :
============
a )
Ve světě
b)
v Čechách
– Stručně
– Podrobněji
- Shotokan karate
- Dům vlnících se borovic
- Změna písemného označení pro karate
- Shotokan
- Historie a změny stylu Shotokan
- Základní koncepce stylu Shotokan
- JKA
- JKA a universita Takushoku
- Shoto-Kai
- O karate všeobecně – kata bunkai – shotokan
- II. Pravidla chování:
==============
- Pět principů REIKI
- DOJOKUN
- SHOTO NIJIKUN
- Srdce
- Sedm zásad mysli Bušido
- Dokukódó
- Pozdrav v karate
- Dojo, karate-gi
- Dojo místo které nás tvoří
- Předpisy pro karateku
III. Technika
========
- Základní principy techniky karate
- Důležitost držení těla
- Hikite
IV. Kata
======
- Kata
- Shotokan kata
- Kata smrti
V. Kumite
=======
- Načasování v kumite
VI.Bojová umění
===========
- Tradiční KARETE - DO
- JUDO
- JIU-JITSU
- JIU-JTSU a JUDO
VII. Mistři
=======
- Gichin Funakoshi
- Masatoshi Nakayama
- Hideteka Nishiyama
- Jigoro Kano
- Šermíř Šinmen Musaši
=============================
I.Historie karate
Historie karate - stručně
Karate historicky pochází ze dvou pramenů a to ze staré Číny a Indie. Později bylo přeneseno i na ostrov Okinawa, kde došlo k jeho úpravě do dnešní podoby a bylo přeneseno osobou mistra Gichina Funakoshiho
na japonské souostroví. O ostrově Okinawa se vědělo poměrně málo až do roku 1945, kdy byl dějištěm těžkých bojů mezi Japonskem a USA. Z historických pramenů víme, že od roku 1629 bylo na Okinawě
zakázáno nošení zbraní a tak se vyvinulo smrtící bojové umění Okinawa-te. Bylo to sebeobranné cvičení beze zbraně. Do té doby nazývané Okinawa-te přešlo počátkem 20. století pod jiné znakové
značení KARATE-DO (cesta prázdné ruky). Cesta zde znamená, že cvičenec se stále učí a filosofie harmonie těla i ducha ho vede celým životem. Dalším pokračovatelem a osobním žákem mistra Funakoshiho
byl
pozdější mistr Masatoši Nakajama, který stál u zrodu sportovního karate a zasloužil se i o přenos karate do Evropy. Karate, jak je známe dnes, zaznamenalo mnoho úprav od svého historického vzniku. Cvičí
se
nejrozšířeněji ve své závodní formě.
Historie Karate - podrobněji
Původ karate, bojového umění, při kterém jsou do obrany a útoku nasazovány v podstatě veškeré úderové plochy lidského těla, se datuje daleko do minulosti, před více než tisíci lety.
Počátky tohoto bojového systému jsou staré asi 5000 let. Tehdy žil v Indii kníže, který se zabýval studiem citlivých míst lidského těla a pozorováním pohybů a života dravých šelem a ptáků. Své
poznatky pak aplikoval na sebeobranu člověka. V Číně později (asi před 1000-2000let) vznikl ucelený sebeobranný systém, který využíval pohybové techniky, jichž využívá i bojový systém karate. Tento
bojový systém se nazýval KEMPO. O vývoj tohoto bojového umění se údajně zasloužil buddhistický mnich Daruma Taishi.
Když byl Daruma v klášteře Šao-lin v Číně, učil své žáky metodám rozvoje vytrvalosti a fyzické síly nezbytným k tomu, aby mohli snášet kázeň, jež byla součástí jejich náboženství. Fyzická
tréninková metoda se dále rozvíjela a přizpůsobovala, až se stala tím, co dnes nazýváme šaolinskou metodou boje. Toto bojové umění bylo přeneseno na Okinawu a smísilo se s domácí ostrovní bojovou
technikou. Vládce dávné Okinawy a pozdější feudální pán Kagošimy, nejjižnějšího výběžku ostrova Kjúšú v Japonsku, zakázal používání zbraní. To vedlo k rozvoji boje „prázdná ruka“ i k
rozvoji sebeobranných technik.
Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo karate a psalo se ve znacích doslovně vyjadřujících „čínská ruka“. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v
roce
1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly „prázdná ruka“. Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: „stát se prázdným“. Pro mistra bylo
karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: Jako lesklý povrch zrcadla odráží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate
vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli „prázdná ruka“, v karate.
Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoši, který byl tehdy profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičního
bojového umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoši
karate na různých univerzitách a v Kódókanu - mekce džúdó - do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Šótókan, velký mezník v historii karate v Japonsku.
Japonská asociace Karate byla utvořena v roce 1955 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením
stárnoucího mistra.
Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate, které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako
soutěžní sport.
Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a v Japonsku je součástí tréninkového programu pro policisty a členy ozbrojených
sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen.
V Japonsku karate získává velkou popularitu jako soutěžní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak, jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové
umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence na celém
světě.
Gičin Funakoši „otec karatedó“, je spojujícím článkem doby, kdy karate bylo výhradně Okinavským uměním sebeobrany udržovaným v nejhlubším utajení, a mezi současností, kdy se stalo bojovým
uměním
cvičeným po celém světě. Pro svoji skromnost se zdráhal napsat svůj vlastní životopis. Rozhodl se pro to, až když mu bylo téměř devadesát let. Byl nejprve učitelem, ale po desetiletích studia pod
vedením nejpřednějších mistrů věnoval celý zbytek svého života propagaci Cesty karate. Pod jeho vedením byly techniky karate systemizovány a modernizovány, do popředí byl postaven duchovní význam a
karate se vyvinulo ve skutečné bojové umění.
Gichin Funakoshi karate demonstroval v r. 1911 a v r. 1931 jej přejmenoval z původního OKINAWA-TE na KARATE (prázdné ruce). Slovem "prázdné" bylo míněno Funakoshim oproštění se (oproštěním svého nitra)
od sobectví, zlosti a dalších negativních emocí. V roce 1936 pak založil spolu se svými žáky školu SHOTOKAN-DOJO v Tokiu, která však byla oficiálně uznána ministerstvem výchovy jako JAPAN KARATE
ASSOCIATION až v roce 1957. Teprve od roku 1956 je možno hovořit o sportu karate, neboť v tomto roce byla schválena jeho první sportovní pravidla. V dalším roce proběhlo první japonské mistrovství. Vyhrál
Hiroku Kanazawa. Tak byl položen základ k pravidelným pořádáním sportovních zápasů.
Správná pochopení karate a jeho správné použití je karatedó. Ten, kdo opravdu trénuje toto dó a skutečně chápe karatedó, se nikdy nenechá snadno vtáhnout do boje. Žáci kteréhokoli
umění,obzvláště karatedó,nesmí nikdy zapomenout kultivovat svou mysl a tělo.
Dosáhnout sta vítězství ve stu bitvách není nejvyšší dovednost. Nejvyšší dovednost je podrobit nepřítele bez boje.
SHOTOKAN
Shoto znamená v doslovném překladu "šumění pinií". Tímto slovem podepisoval mistr Funakoshi svoje básně a brzo bylo toto jméno tak známé, že bez něj už nebylo vůbec možné použít jméno Funakoshi.
V
Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Shoto-kai znamená sjednocení Shoto-stylu a Shoto-kan znamená místo (centrum) pro Shoto-styl. Styly ,které se dnes někdy
berou jako oddělené, mají stejný původ.
DŮM VLNÍCÍCH SE BOROVIC
Slovo Shotokan je v Japonštině tvořeno třemi znaky kanji. Znak "sho" je odvozen ze slova matsu, což znamená borovice. "To" je znak pro vlny. Vlny borovic má znamenat "zvuk, který borovice vydávají, když
jejich jehličím fouká vítr." Zakladatel Shotokanu Gichin Funakoshi podepisoval své kaligrafie pseudonymem Shoto. Odtud tedy pochází první část jména tohoto stylu karate. Slovo "kan" znamená budovu.
Dohromady tedy Shotokan je budova, ve které Funakoshi vyučoval karate.Jménem Shotokan bylo pojmenováno první dojo karate postavené v roce 1939 Funakoshiho studenty. Ti nade dveře umístili tabulku s nápisem
"Shotokan", aby tak uctili Funakoshiho. Toto dojo bylo zničeno při americkém bombardování Japonska v roce 1945.
ZMĚNA PÍSEMNÉHO OZNAČENÍ PRO KARATE
Staré písemné označení pro karate ukazovalo zřetelně na čínský původ tohoto zápasnického umění. Dlouhý čas bylo toto staré označení užíváno na Okinawě. V roce 1906 skončil mistr karate Chome
Hanagi poprvé s tímto tradičním způsobem psaní a použil písemný znak pro „prázdný“, které se čte také jako „Kara“,ve své knize „Karate Soshu Han“. V říjnu 1936 se konalo pod záštitou
deníku “Ryukyu“ Shimpo - setkání velkých mistrů karate Okinawy. Yabu, Kiyamu, Metobu, Miyagi, Hanagi se setkali v Naha, aby mezi jiným diskutovali též o použití symbolu Tang ve způsobu psaní karate
.Přitom bylo rozhodnuto, že do budoucna se má používat pro psaní „Kara“ znak, který znamená prázdný,jelikož pojem „prázdna“ ve filozofii Zen velký význam. Gichin Funakoshi píše ve své knize
“Karate - Do Kychan“, která vyšla v roce 1936 , že toto zápasnické umění z Okinawy je nyní japonským válečným uměním a že je proto nevhodné, ba dokonce v jisté míře ponižující nadále
používat
starý způsob psaní, který tak zřetelně ukazuje na Čínu jako na zemi původu karate. Kara ovšem dávno před slovem „prázdný“ znamenalo "Čínský", takže předchůdcem prázdné ruky byl výraz
„Čínská ruka“ pocházející z čínského stylu Kempo. Gichin Funakoshi, okinavský mistr, který jako první oficiálně prezentoval karate v Japonsku a vymyslel styl Shotokan věřil, že výraz "prázdný"
lépe vystihuje bojové umění karate. Kara ovšem neznamená pouze to, že karateka bojuje beze zbraně za pomocí svých rukou a nohou, ale též vyjadřuje duševní stav bojovníka. „Prázdný“ -ničím
nezatížená mysl bojovníka, který je oproštěn o všeho co by mohlo zatěžovat jeho mysl a srdce. Duševní stavy a jejich kontrolu řeší filosofie ZEN což je jakýsi čistý a zjednodušený derivát filosofie
Budhismu V učení Budhismu najdeme výraz "Shiki soku ze ku" a "Ku soku zeshiki," čeština nevládne bohužel výrazy které by ve stručnosti vystihly to co dokáže indický jazyk, více méně se dá toto
přeložit jako „Skutečnost je prázdnota a "vše je prázdnota"výraz Ku, v obou větách je předkem slova Kara.
Shotokan
Autor: Jiří Pokorný , Trenér SK Chrudim, 2.DAN JKA
Styl Shotokan je rozpoznatelný svými přímočarými údery, bloky a kopy z nízkých postojů. Nade vše klade důraz na správný postoj, správnou polohu kloubů a formalitu základních technik. Od experta
Shotokanu se očekává, že bude provádět přesně definované základní techniky a to i za nepříznivých podmínek. V Shotokanu není místo pro nedbalost. Základní techniky jsou definovány do posledního
detailu a jejich správnému provádění je přiřazena nejvyšší priorita.
Pohled Shotokanu je takový, že čistota techniky je nejdůležitější. Myšlenka spočívá v tom, že jedna elegantní technika dokáže rychle a efektivně vyřídit protivníka. Taková schopnost je klíčová
zejména v situaci boje s více soupeři, kdy nemusí být čas udeřit více než jeden úder na každého protivníka. Proto je v Shotokan karate každá technika rozvíjena do maxima na úkor učení složitějších
způsobů obrany. Později, po letech tréninku, je možné komplikovanější techniky odhalovat v kata.
Při útoku se snaží expert Shotokanu zasáhnout přímými údery a kopy a podmést kotníky ustupujícího oponenta, aby ho tak vyvedl z rovnováhy. Při obraně bojovník Shotokanu neustupuje. Může se odsunout
krok stranou, aby se vyhnul útočníkovi, ale nejpoužívanější obranou je zaujmutí hlubokého postoje, blok dostatečně silný, aby poškodil útočící končetinu a následný útok tvrdým úderem. Přesto,
že
styl je jednoduchý, čitelný a postrádající širokou škálu pohybů, těch pár technik je zvládnuto na tak vysokou úroveň, že se stávají extrémně účinnými zbraněmi.
Od expertů Shotokan karate je vyžadováno studium mezi 15 a 26 různými kata v závislosti na tom, pod kterou větví Shotokanu studují.
Existují dvě hlavní větve Shotokan karate: JKA a Shotokai.
Historie a změny stylu Shotokan
Kořeny stylu Shotokan
Shotokan, jak se dnes na celém světě cvičí, je úplně jiný styl, než jaký učil mistr Funakoshi po svém příjezdu do Japonska. Ten totiž učil téměř 20 let Shuri-te, věrně podle principů školy mistra
Itosu. Výchozím bodem pro změny stylu, které proběhly v roce 1938 byla pravděpodobně Matsumurova škola na Okinawě.
Mistr Sokon "Bushi" Matsumura byl válečník vysokého řádu a velká osobnost v okinawském karate. Byl blízkým důvěrníkem okinawského krále a často jezdil v jeho pověření na Kyu-shu, kde učil styl
meče
Jigen-ryu Satsuma-Samuraie . Ví se, že Matsumura cvičil ve své vlastní škole Jigen-ryu a že tento samurajský styl významně ovlivnil jeho karate. Je pravděpodobné, že vliv Jigen-ryu na Matsumurovu školu dal
vzniknout koncepci bojového umění, která se na Okinawě udržovala v tajnosti a byla předávána jen po vnitřní linii, jež probíhá od Matsumury přes Azata k Funakoshimu.
Mistr Yasutsune Azato byl tonochi (statkář) s vysokými úřady u královského dvora a oproti Itosuovi byl bohatý muž. Na Okinawě byl téměř malý shogun a nepovažoval za nutné učit bojová umění za
peníze.
Neměl žádnou školu, přijímal pouze soukromé žáky a protože jich měl málo (kromě Gichina Funakoshiho ještě jen Chogo Ogusuku ), hraje dnes v bojových uměních téměř podřadnou roli.
Mistr Yasutsune Itosu, osobní sekretář krále Ryu-kyu, měl však v Shuri soukromou školu, ve které se učil velký počet žáků bojovým uměním. V této škole bylo Shuri-te dovedeno k dokonalosti a do té
formy, jakou dnes známe z okinawských škol. Tento styl také učil mistr Funakoshi, když přišel do Japonska.
Anko Azato, jeden z následovníků Matsumurova Shorin-ryu Gokoku-an Karate, byl bezpochyby velkým mistrem ve stínu v generaci po Matsumurovi. Jeho styl se zásadně odlišoval od školy Itosu, která ovlivnila
téměř všechny následující okinawské mistry Shuri-te. Anko Azato naproti tomu nikdy nevyučoval veřejně. Co skutečně vyučoval ty nemnohé vyvolené, kteří mohli být jeho žáky, zaměstnává dodnes mnoho
badatelů v Japonsku. Jisté je, že škola Itosu se odchýlila od stylu Matsumury a rozvíjela svou koncepci na vlastních základech, která určovala všechny následující Shuri-te styly. Přesto není moderní
Shotokan podobný žádnému z těchto stylů.
Mistr Funakoshi se učil převážně u Azata. U Itosua byl pouze hostujícím žákem. Když ale odešel do Japonska, zastával téměř 15 let bezvýhradně Shuri-te mistra Itosua. Proč to dělal, dnes nikdo neví.
Někteří se domnívají, že dnešní Shotokan o kterém se říká, že ho založil Yoshitaka Funakoshi, vznikl mnohem dříve v Matsumurově škole a byl dál rozvíjen prostřednictvím Mistra Azata.
Historie vzniku dnes známého Shotokan-ryu zůstává tedy stále neosvětlena. Tento styl není očividně postaven na základech okinawského Shuri-te, používá ale formálně kata tohoto stylu. Technické základy
však spočívají na jiném principu. Způsob, jakým jsou v dnešním Shotokanu vystavěny techniky a jakým se používá v pohybu bioenergie, je zcela jiný, než ve všech známých stylech.
Mnozí experti beroucí v úvahu názor mistra Funakoshiho, že karate může být zneužito k agresi se dnes domnívají, že nechtěl vyučovat v Japonsku Azatův systém zdůrazňující boj a místo toho se uchýlil
k Shuri-te mistra Itosu. Tradiční systém Azata předal dál svému synovi Yoshitakovi, o kterém dnes panuje mnoho nejasností a protichůdné názory.
Yoshitakovy změny
Yoshitaka Funakoshi byl ctižádostivý, v Japonsku politicky činný muž. Když v roce 1939 spolu se svými asistenty Shigeru Egamim a Genshinem Hironishim převzal vedení tréninků v Shotokan dojo, začal
přenášet do stylu nové elementy, které silně změnily stávající tréninkové základy. V Egamiho "The way of Karate" se lze dočísti, že mezi otcem a synem proto panovala nejednotnost.
Pod vedením Yoshitaky Funakoshiho, Genshina Hironishiho, Takeshi Shimody a Shigeru Egamiho vznikl takto v letech 1939 až 1943 nový styl. Mistrovští žáci Funakoshiho, především Yoshitaka, změnily základy
Itosuova Shuri-te a vyučovali koncepci stylu, která není známá v žádném z dnešních stylů Karate. O tomto stylu později známém jako Shotokan-ryu, se říká, že ho vytvořil Yoshitaka. Přesto jsou experti
jednotní v tom, že to byl styl Azata, který Yoshitaka v roku 1939 zavedl. Jisté je, že Shotokan karate styl vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům Karate.
Základní koncepce stylu Shotokan
Okinawa-te
Když přišel mistr Funakoshi roku 1922 do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla rozhodně ovlivnit obrat okinawského Karate. Na Okinawě bylo až do tohoto okamžiku běžné zakládat
vlastní styly výběrem metod z hlavního systému, které se pak sami považovali za důležitější než hlavní systém. Tak vzniklo Okinawa-te z nesmírného množství metod a technik, takže nebylo pro
žádného
jednotlivce možné je všechny ovládnout.
Přesto se mistři ve svém vyučování koncentrovali na osobní těžiště z celkového systému a učili - aniž založili vlastní styl - své vlastní pojetí bojového umění. Ti všichni čerpali z obrovského
systému - z Okinawa-te - kterému zůstalo podřízeno každé osobní pojetí. Potom však, pokud bylo hodnotné, bylo samozřejmě převzato do hlavního systému a uchováno.
Pouze podle území, kde mistři bydleli se rozlišovalo Okinawa-te na Shuri-te, Tomari-te a Naha-te.
Původ Funakoshiho Karate
Mistr Funakoshi patřil k velkým expertům okinawského bojového umění. Více než třicet let byl žákem Shorin-ryu. Cvičil nejprve pod vedením mistra Yasutsune Itosu a Yasutsune Azata styl Shuri-te a potom pod
vedením mnoha dalších mistrů Tomari-te (Sokon "Bushi" Matsumura).
Znal nesmírný rozsah Okinawa-te lépe než kdokoli jiný a věděl o nedotknutelnosti hlavního systému. V příslušných školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata. Podle toho na co kladl těžiště
učitel školy. Nikdo se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se pouze doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si
svou cestu z velké škály možností.
Prostřednictvím dlouholetého výzkumu okinawských systémů měl mistr Funakoshi hluboký přehled o možnostech v nich obsažených. Když ale přišel do Japonska, narazil na novou mentalitu, která znemožňovala
učení bojového umění podle starých okinawských vzorů.
Situace v Japonsku
V Japonsku právě probíhal proces odlučování bojových umění od tradice a ta byla nabízena jako konzumní zboží, protože tím bylo možné dosáhnout rychlejšího šíření a přirozeně i osobní výhody.
K
tomu byl potřeba pevně ohraničený, konkurenceschopný styl, který by byl střižený pro potřeby trhu a který by vydržel konfrontaci s jiným stylem. V tomto změněném pojetí začal mistr Funakoshi v Japonsku
vyučovat.
Od začátku bylo jasné, že nemůže své japonské žáky nadchnout tím, co doposud platilo v okinawském karate. Moderní Japonci hledali návaznost na konzumně orientovaný svět a byly sžíráni touhou nahradit
kvalitu kvantitou. Karate jako cesta (do), mohlo v té době v Japonsku jen těžko přežít. Potřebovalo sportovní aspekt, vnější přitažlivost. Mistr Funakoshi se tomu dlouho bránil, protože tušil, že by
tím karate mohlo ztratit svůj obsah. Hledal možnosti, které by mu dovolili obojí spojit do jednoho.
Základ Funakoshiho výuky karate
Jeho vyučování se v podstatě skládalo z kata a bunkai (aplikace) a stavělo na principech okinawského Shuri-te školy mistra Itosu. Aby dovedl techniky k dokonalosti nechal cvičit kihon (základní škola) a
práci s makiwarou (úderová deska).
Kumite - nové formy
Nejvýznamnější novotou bylo, že nakonec dovolil, aby do cvičení byly zařazeny kromě kata-bunkai a kata-kumite i jiné formy kumite, které se postupem času staly pevnou součástí tréninku. Tak vzniklo:
Gohon-Kumite
Sanbon-Kumite
Kihon-Ippon-Kumite
Jiyu-Ippon-Kumite
Jiyu-Kumite
Mistr Funakoshi od začátku usiloval o učební systém, který by zajišťoval také v budoucnu přístup ke karate jako celku a aby cvičení nevyústilo v pouhé úsilí o formu.
Kata
Okinawskou metodu - hitokata sannen, tj. jedna Kata za tři roky - nebylo v Japonsku možné zavést. Trvalo téměř 15 let, než se mistr Funakoshi konečně rozhodl zredukovat ve své škole kata. Ve své první
publikaci "Ryukyu Kempo Karate" (1922) popisuje ještě kata
Pinan 1-5
Naihanchi 1-3
Bassai sho
Kushanku-dai
Kushanku -sho
Gojushiho
Sesan
Chinto
Chinte
Jün
Jion
Jitte
Wanshu
Wandau
Rohai
Jumu
Wando
Sochin
Niseshi
Sanseru
Suparinpei
Wankuwan
Kokan
Unsu
Toto je pestře namíchaný systém, ve kterém jsou zahrnuty všechny okinawské školy, ale jako učební metoda to bylo příliš široké. Teprve ve své poslední knize ustanovil Funakoshi pevně ve svém systému
počet kata na 15. V tomto systému použil:
Heian-kata
k výuce stupňů kyu (v té době bylo 5 kyu stupňů)
Tekki-kata
k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky
Bassai a Kanku
se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému
Hangetsu
převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei
Empi
měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbáni se a rychlost
Jitte
učila principy obrany (práci svalů při obraně, spojené s tokem energie a postojem)
Jion
obsahoval přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu
Gankaku
zahrnovala psychologický aspekt bojovníka - zanshin (duchapřítomnost), yomi (předvídání) a suki (využití šance)
Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému a jeho žáci měli šance se rozvíjet v libovolném směru, až se sami stanou zkušenými mistry.
Z velkého množství bodů na těle (kyusho) vybral ty, které bývají napadány v kata typických pro styl, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro
napadané tělesné body v kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (kime).
JKA
Styl JKA je obvykle symbolizován červeným a bílým inyo. Znaky znamenají "Shadan Hojin Nihon Karate Kyokai" neboli "Nezisková společnost Japonská asociace karate."
Největší frakcí Shotokan Karate je Japan Karate Association (JKA). Styl JKA je cvičen po celém světě ve více než 20 různých směrech. Původně největší organizace karate na planetě posílala své vysoce
trénované instruktory po celém světě a ti tak šířili toto pojetí karate prakticky v každé civilizované zemi. Díky rivalitě a politickému manévrování však JKA nakonec zkolabovala se smrtí
šéfinstruktora Masatoshi Nakayami v roce 1987. Od té doby se objevilo nespočet organizací, všechny používající ve větší či menší míře styl JKA, žádná z nich však s takovým politickým vlivem a
mocí jako původní JKA.
V Tokyu stále sídlí vedení JKA, které je však již jen svým vlastním stínem. Většina vynikajících instruktorů odešla z Japonska nebo opustila organizaci a založila svou vlastní. JKA je dnes spíše
označením pro styl než organizací. Skupina, která si říká dnes JKA nemá už žádný monopol na tento styl Shotokanu.
Experti JKA praktikují 26 kata: Heian, Tekki, Bassai Dai, Kanku Dai, Enpi, Jion, Gankaku, Hangetsu, Jutte, Jiin, Chinte, Bassai Sho, Kanku Sho, Nijushiho, Unsu, Sochin, Gojushiho Dai, Gojushiho Sho, Meikyo a Wankan.
Styl JKA je typický vzpřímenými postoji a způsobem, jakým cvičenci drží při úderu ramena rovně. Postoje vyžadují takové snížení těžiště, že cvičenec je maximálně na 75% své výšky.
JKA a univerzita Takushoku
Abychom lépe rozuměly tehdejší době, musíme brát v úvahu sociální pozadí Japonska. Postavení občana bylo určováno jeho předky a majetkovými poměry. Tento princip byl použit i na japonských
univerzitách, a proto bylo pro postavení člověka ve společnosti důležité, kterou univerzitu navštěvoval.
Nejvýše postavenými vysokými školami v Tokiu, jak v sociálním tak i politickém ohledu, byly v té době Keiyo, Waseda a Hosei. Tyto tři univerzity reprezentovaly spolu se sociálně-politickým odrodilcem
Takushoku také nejlepší karate.
Univerzita Takushoku měla v hierarchii vysokých škol nízké postavení. Byla založena, aby vychovávala své absolventy pro nasazení do ciziny a pomoc Japonsku kolonizovat a potom spravovat cizí národy. Tento
druh vzdělání byl v japonské společnosti a zvláště od absolventů jiných univerzit považován za málo prestižní, dokonce později, když byla na Takushoku univerzitě založena JKA, byl tento třídní
rozdíl ostatních studentů viditelně cítit. Protože JKA Když potom v roce 1955 založil přijímala do svého instruktorského kurzu také cizí studenty, docházelo k těžkostem, které přiměly absolventy
Takushoku k tomu, aby se tvrdě prosazovali vůči horní vrstvě.
Méněcenně hodnocený směr Takushoku první komerční dojo, ztratil s konečnou platností morální uznání ze strany japonské vyšší vrstvy. Pokud se dosud s instruktory Takushoku špatně spolupracovalo, bylo
to od této doby morálně nepřípustné a univerzita Hosei byla první, která přerušila jakýkoliv kontakt s JKA. Poté následoval Obata se svou skupinou z univerzity Keiyo.
Oproštěna od tlaku a věčného veta horní vrstvy mohla nyní JKA uskutečňovat své smělé plány.
Předtím než Obata odešel, spolupodílel se na založení Zen Nihon Gakusei Karate-do Renmei. Tato organizace chtěla sjednotit vysokoškolské absolventy všech směrů karate, nezávisle na direktivách JKA. K
jejím hlavním zakladatelům patřili Shigeru Egami a Genshin Hironishi z univerzity Chuo a Hironichi Noguchi z univerzity Waseda.
Shoto-Kai
Shotokai je skupina instruktorů Shotokanu, kteří byli vyučováni Funakoshim a původně byli členy JKA. V roce 1955, když JKA otevřelo v Tokiu své první komerční dojo s placenými instruktory, mnoho
instruktorů z místních univerzitních klubů opustilo organizaci. Zorganizovali se společně v Univerzitní ligu, aby nakonec vytvořili Shoto-kai.
Styl Shoto-Kai je typický svými úhybnými manévry spíše než přímým útokem na oponenta. Studenti Shoto-kai jsou vyučováni úhybům a úskokům narozdíl od přímých útoků a protiútoků studentů JKA.
Také ramena jsou při úderu vychýlena vpřed a přední postoj (zenkucu-dachi) je užší, což omezuje použití rotace boků pro úder jako ve stylu JKA. Cvičenci Shoto-kai jsou ve svých postojích výše a jsou
také vyučováni, že se mohou do svých úderů naklánět, aby dosáhli dále a obětovat tak stabilitu a pevnost. Shoto-Kai Shotokan vychází striktně z Funakoshiho knihy Karate-do Kyohan a na tuto knihu je
pohlíženo téměř jako by to byla Bible.
Experti Shoto-Kai cvičí méně kata než jejich protějšky z JKA. Protože v Karate-do Kyohan je vyjmenováno pouze patnáct Kata, jsou cvičena právě pouze tato. Shoto-Kai kata jsou Taikyoku, Ten no kata, Heian,
Tekki, Bassai, Kanku, Jion, Enpi, Hangetsu, Gankaku a Jutte.
Ve Spojených státech je styl Shoto-Kai reprezentován organizací Shotokan Karate of America (S.K.A.) vedenou Tsutomu Ohsimou. JKA je ale mnohem populárnější a to především díky mocné podpoře japonských
společností jako Kodansha, Tokaido a Toyo.
O KARATE VŠEOBECNĚ - KATA BUNKAI - SHOTOKAN
Pochopení aplikace kata je velice důležité. Síla v karate spočívá v nasměrování všech zdrojů do jedné linie energie. Pouze, když porozumíme aplikaci, můžeme mít v mysli jasnou představu a tělo bude
následovat a spolupůsobit do jednoho směru. Pokud neporozumíme aplikaci, nebo necvičíme kata s jejími aplikacemi v mysli, stávají se pouze pěkným tancem. Naše techniky karate začínají duševní energií,
pokračují dýcháním, svalovou akcí a technika je zakončením. Musíme se na aplikaci kata dívat tak, abychom viděli účel v každém pohybu. To také rozvine její plynulost - souvislost a upraví tempo v
kata.
Slovo kata také vyjadřuje symbol, kata symbolizuje jisté základy pohybu a boje, které nám tvůrce kata zamýšlel předat. Kata vycházejí ze skutečných bojových zkušeností, nikoliv z teorie. Kata jsou
vzorem, jsou kodexem a skrz cvičení kata se snažíme porozumět kodexu, porozumět základním principům, které kata symbolizují. Samozřejmě, kata jsou omezená, jsou pouze formou, kterou nemůžeme aplikovat
jako takovou ve skutečném zápase. Na druhou stranu jsou principy neomezené, jsou nehmotné a mohou být přizpůsobeny jakýmkoliv okolnostem. Když internacionalizujeme principy kata, můžeme aplikovat techniky
karate v jakýchkoliv sebeobranných situacích. Bohužel v průběhu generací jsme ztratili některé z původních významů některých kata. Na druhou stranu věřím, že porozumění pohybu těla je na vyšší
úrovni a kata je naším prostředkem k neustálému zlepšování a přenášení naší techniky na vyšší úroveň. V čem je neustálá motivace cvičení Shotokan ? Shotokan jako styl karate je o mnoho víc než
jen sportovní aktivita, je neomezený. Za naším stylem stojí moudrost nashromážděná v průběhu mnoha generací, moudrost o pohybu a lidské bytosti jako celku. V některých ohledech naše tělo stárne a
ztrácí některé ze svých fyzických možností, ale přesto cítíme že se zlepšujeme, jsme závislí méně na fyzické síle a více na účinném použití našeho těla a mysli, na harmonii našeho těla,
intelektu a emocí. Čím více karate cvičíme, tím více je pro nás vzrušující a to i přes to, že jsme třeba na vrcholu své fyzické kondice. čím je člověk starší, uvědomuje si čím dál více
menší
závislost na sportovních schopnostech. Naše karate je víc než jen o účinném použití, je o sebeovládání, je to nekonečná cesta směrem k mistrovství, kterého nikdy nedosáhneme, nikdy nebudeme dokonalí,
ale neustále se budeme zlepšovat. Na karate je fascinující i přímé pojetí, žádná mystika, přestože některé myšlenky je těžké pochopit. Dnes mnoho lidí cvičí karate pouze s jedním záměrem a to
aby
byli uznáváni. Používají karatedó jen pro to, aby z toho mohli profitovat. Tito lidé však nechápou pravý význam karatedó, protože v karate není místo pro silná ega, ješitnost a sobeckost. I dnes je
vidět spoustu případů, kdy se lidé snaží vyzvat druhé ke sparing konfrontaci.Jestliže učitel odmítne je vystavován velkým tlakům a je zesměšňován. Tito lidé,kteří vyzývají ke konfrontaci, pak
nemohou být dobrými učiteli. Berou karate jako prostředek upevňování si své pozice a na skutečný trénink zapomínají.Je mnoho tzv. učitelů, které vlastně nikdo cvičit neviděl a jejich stupně jsou
pouze
výsledkem funkcionářské práce. Jsou motivování penězi a mocí, kterou zastávají. Jestliže studujeme životy starých mistrů, můžeme si všimnout, že oni trávili celý život studiem a procvičováním
jejich učení v naději, že najdou a naplní pravý význam karatedó. Tito mistři byli skromní, pokorní lidé,kteří nebyli motivování penězi a tvrdostí. Dnes se hovoří o „KI“ a neuvěřitelné
mentální síle, kterou tato Ki reprezentuje. Legendy hovoří o super výkonech, které byly dosaženy pomocí této záhadné síly. Ki ale není součástí karate, ani filosofie bojových umění. I historické
osobnosti karate byli smrtelníci jako my. Každý člověk si může zdokonalit své schopnosti i koncentraci, avšak fyzické schopnosti nemohou dál než je náš limit. Karate nemůže být spojováno s
nadpřirozenými silami či zvláštním náboženstvím. Myšlenka sportu jakožto testu dokonalosti technik není chybná, zvláště pro mladou generaci je z motivačního hlediska z většiny případů nezbytná.
Avšak nikdy nezapomínejme na pochopení karatedó tj. aby byl náš rozvoj ducha i těla v rovnováze a harmonii.
II.Pravidla chování
Pět principů REIKI
REI - kosmická univerzální energie, KI- základní životní sílu proudící a pulzující ve všem živém
Dnes nechám odejít všechnu zlobu.
Dnes zapomenu na všechna trápení.
Dnes si připomenu,kolik milosti se mi dostalo.
Dnes budu svou práci dělat poctivě.
Dnes budu laskavý ke všem živým bytostem.
DOJOKUN
Pravidla chování karateky sestavená okinawským mistrem Sakugawou zakladatelem Shuri-te.
Tato pravidla mají pravděpodobně kořeny až v učení samotného Bóddhidharmy.
Snaž se o dokonalost svého charakteru
Buď loajální, věrný a spolehlivý
Dbej na zdravé úsilí
Buď ohleduplný k jiným
Zřekni se násilí
SHOTO NIJUKUN
20 pravidel sestavených mistrem Gichinem Funakoshim.
1. Karate začíná respektem a končí respektem.
2. V karate se nedělá první pohyb.
3. Karate je pomocníkem spravedlnosti.
4. Poznej nejprve sám sebe, teprve potom toho druhého.
5. Duch je důležitější než technika.
6. Nauč se kontrolovat svého ducha a pak ho osvoboď.
7. Neštěstí se stává z nepozornosti.
8. Nevěř, že se karate odehrává jenom v dojo.
9. Cvičit karate znamená pracovat po celý dlouhý život, v tom neexistují hranice.
10. Spoj svůj každodenní život s karate, pak najdeš "myo".
11. Opravdové karate je jako horká voda, která chladne, když ji stále neohříváš.
12. Nemysli na výhru, ale přemýšlej o tom jak neprohraješ.
13. Z měň svoji obranu vůči nepříteli.
14. Boj odpovídá vždy tvé schopnosti zacházet s kyo (nehlídaný) a jitsu (hlídaný).
15. Představ si svou ruku a nohu jako meč.
16. Když opustíš místo, kde jsi doma, děláš si četné nepřátele, takové chování ti přináší mrzutosti.
17. Začátečníci musí zvládnout všechny úkony bez vlastního úsudku, teprve potom dosáhnou přirozeného stavu.
18. Kata musejí být prováděna korektně, ve skutečném boji je tomu naopak.
19. Tvrdé a měkké, napětí a uvolnění, pomalu a rychle - všechno ve spojení se správným dýcháním.
20. Vzpomeň si a mysli vždy na "kufu" - žij těmito předpisy po celý den.
Srdce
Když je srdce špatné,
jde člověk po špatné cestě.
Každý, kdo se chce učit karate,
musí najít své srdce
Pro všechny, kteří chtějí studovat karate je nutné zajistit nejprve pochopení podstaty karate a potom pochopení jeho správného použití.
Gichin Funakoshi
Sedm zásad mysli Bušido
Splynutí buddihsmu a šintoismu umožnilo vznik bušidó, cesty samuraje. Tuto cestu lze shrnout do 7 zásad:
Gi: správné rozhodnutí, správný postoj. Když musíme umřít, tak musíme umřít,
Ju: statečnost, zabarvená hrdinstvím,
Džun: všeobjímající láska, dobrosrdečnost k lidem,
Rei: správné chování, pravdivost, podstata všeho,
Makoto: naprostá upřímnost,
Meijo: čest a sláva,
Čugi: oddanost, loajalita.
Ovlivňování mezi buddhismem a bušidó bylo vzájemné. Buddhismus však ovlivnil bušidó v pěti aspektech:
zklidnění emocí
klidná odevzdanost tváří v tvář nevyhnutelnosti
sebeovládání v každé situaci
bližší vztah ke smrti než k životu
čistá chudoba
Dokukódó
Rozvinutí zásad BUSHIDO od Miyamoto Musashiho
Mijamoto Musaši napsal Dokukódó. Vypůjčil si tento název z jedné věty v Šódóka (“Sborník o odevzdání lucerny”) Joku Daičiho, která říká: “Jde pořád sám, chodí pořád sám”. Pro praxi
samuraje samotné budó úplně nestačilo.
Bušidó nacházíme v samém srdci japonského ducha. Je zajímavé, že samurajové se pouštěli na cestu zenu, a mnozí z nich dosáhli osvícení, když byli vyučování mistrem Takuanem a studovali posvátné
texty zenu.
D O K U K Ó D Ó
Neprotiv se tradičním mravům.
Nevyhledávej pro sebe rozkoše.
Zůstávej nestranný uprostřed mnohosti jevů.
Ber sebe sama s humorem a druhé vážně.
V životě po ničem ne touži.
Nelituj toho, co jsi udělal.
Nezáviď druhým v dobrém ani špatném.
Ať je tvá cesta jakákoliv, nestěžuj si, když jsi ji opustil.
Nepomlouvej a nekritizuj sebe ani druhé.
Neměj srdce plné připoutanosti ani lásky.
Netouži, nedychti po věcech.
Netouži po hezkém příbytku pro sebe.
Netouži po dobrém jídle.
Neulpívej na starožitnostech, které budou mít v budoucnu velkou cenu.
Nevěšti sám pro sebe.
Kromě zbraní nevyhledávej na tomto světě žádné nástroje.
Dokud praktikuješ bušidó, neboj se smrti.
Netouži po bohatství na stará kolena.
Cti bohy a buddhy, ale nebuď na nich závislý.
I když odvrhneš své tělo, nezapomínej na svou čest.
Neopouštěj nikdy cestu válečníka.
(Ve druhém roce éry Šobó, třináctého dne pátého měsíce sepsal pro pana Terao Magonodžo Šinmen Musaši)
POZDRAV V KARATE
Nejdůležitějším prvkem etikety v karate je pozdrav, který se provádí v Seiza-sed na patách, nebo v Motsubi dachi - stoj spatný. Pozdrav ve všech bojových uměních, tedy i v karate,hraje důležitou úlohu.
Pozdravem vzdáváme úctu lidem kolem nás. V Japonsku se s pozdravem setkáváme na každém kroku. Při úkloně ve stoje řekne Karateka slovo "Osu". Toto slovo je mnohovýznamové. Osu je nejfrekventovanějším
výrazem jak na turnajích tak i v Dojo. Když vcházíte nebo opouštíte Dojo zdravíte úklonou a slovem Osu, taktéž zdravíte svého partnera v kumite a tímto způsobem také dáváte najevo, že chápete
učitelovo vysvětlení daného problému. Před započetím cvičení každé techniky Kihon demonstrujete připravenost cvičit hlasitým „Osu“. Pokud během kumite vás partner (nikoliv soupeř) zasáhne dobrou
technikou, tak zvoláním "Osu" oceníte jeho výkon. Pozdravem Osu a úklonou na turnajích bojovníci vzdávají hold a respekt rozhodčímu, soupeři, a divákům a to před a po samotném zápase. Dále zdravíme
Senseie či instruktora pokud potřebujeme s ním hovořit a to před oslovením i po ukončení rozhovoru a cvičence s vyšším technickým stupněm. Každý Karateka musí zdravit toho, koho chce oslovit. V Seiza
zdravíme Senseie nebo instruktora. Průběh pozdravu při zahájení a ukončení tréninku probíhá po nástupu na povel tj. povelem Senseie: "Seiza!" Cvičenci se usadí vzpřímeně v Seiza, aniž by se dotýkali
země rukama a na povel "Mokuso" zavřou oči a uvolní se, včetně uvolnění myšlenek atd. Na povel "Mokuso jame" cvičenci otevřou oči a po pozdravu prvního v řadě Senseiovi, se všichni volným pohybem
ukloní k zemi. Po té na povel Senseie cvičenec povstane do Motsubi dači, provede Otaga-ni-rei. Osu se tedy užívá v mnoha situacích, ale co vlastně samotné slovo Osu znamená? Duchovní odkaz „Osu“: Osu je
zkrácená forma slov - Oshi ve významu "snaha" a Shinobu ve významu "vytrvat". Jinak též trpělivost, odhodlanost a houževnatost. Při každém vyslovení Osu máme na paměti tyto tři zásady. Karate
trénink je velmi náročný. Trénujete a neustále sám sebe posunujete až do fáze kdy si myslíte, ze jste dosáhl svého limitu. Potom vás nejdříve staví vaše tělo ale mysl stále vaše tělo tlačí vpřed.
Potom i vaše mysl vzdává tento boj. Tehdy nastupuje váš bojový duch, který vás drží ještě v boji. Snášíte bolest a setrváváte v boji. To je Osu. Karate se neučí přes noc. Základní techniky se
procvičují tisíckrát až do okamžiku, kdy se techniky provádí instinktivně, nevědomím myšlením. Samozřejmě, že je poněkud frustrující provádět neustále jeden a ten samí blok nebo úder. Zvláště
není li na první pohled znát nějaký pokrok. K překonání této frustrace vezmete na pomoc trpělivost a houževnatost. To je Osu. Naprostá oddanost a víra potřebná k „překonání skály“ která
symbolizuje Karate je Osu. Jedno japonské přísloví praví "Ishi no ue ni sannen." V překladu znamená "Tři roky na skále".Toto rčení vyjadřuje potřebu vytrvat za všech okolností a je patrně
nejdůležitější filosofickou úvahou v Karate. Karate je uměním nabízející mnoho věcí v celém časovém úseku jeho praxe. Nakonec si každý uvědomí že existuje něco co překračuje všechny techniky,
kopy, údery, kata. Tím je duch bojovníka v srdci a duši každého kdo cvičí vážně Karate. Učí ho odhodlaně čelit problémům každodenního života. Budo-ka tak není vydán na pospas všemožným
nepřízním na cestě života. Síla charakteru se zpevňuje a rozvíjí ve tvrdém tréninku. Slovo Osu pochází ze slov oshi shinobu,volně přeloženo "vytrvej jakkoliv jsi pod tlakem“. Vyjadřuje ochotu
snášet
nebo trpět nepřízeň a vydržet jakýkoliv tlak na svou osobu. Jednoduché slovo také Osu vystihuje velmi přesně meze kde se tzv. láme charakter. Ten kdo je schopen demonstrovat spirit Osu v každém slově,
myšlence, a činu může být považován za moudrého a odvážného. Celý trénink v Dojo by se měl nést v duchu Osu. Celý váš život se může nést v duchu Osu a může pak dojít naplnění.
DOJO, KARATE GI
Dojo, čili „prostor kde se cvičí“ se používá pro jakýkoliv prostor kde se medituje a to i např. v buddhistických klášterech. Karate Dojo tedy není tělocvična, jakkoliv je to místo kde se tvrdě
trénuje. Dojo je tedy posvátným místem k učení a tak se má k němu i přistupovat s respektem. Karateka projevuje svou úctu k tomuto místu úklonou. Obuv není povolena ne jen z důvodů nečistoty, ale
především proto, že společně s ní zanecháváme i okolní svět před branou Dojo. Mokuso (meditace) je ceremoniál, mající za úkol očistění /vyprázdnění/ mysli, ale v podmínkách např. sportovního
karate, kdy se tomuto úkonu věnuje několik vteřin, lze o účelu pochybovat. Karate uniforma se nazývá Karategi /nebo jen zkráceně Gi/ a tento výraz znamená něco jako "způsob oblékání". A tak jako Dojo
není tělocvična, tak karategi není jen uniforma ve které trénujeme, ale součást naší cesty k sebepoznávání. Dle mistra Oyamy „ Vyspravit si svoje potrhané gi , nebo jej osobně vyprat není hanbou, ale
potupné je špinavé nebo roztrhané gi nosit“. Na rozdíl od obi, který naopak může nést stopy vašeho snažení na cestě Karate a tyto stopy jsou důkazem toho, jak tvrdě a poctivě Karateka trénuje.
DOJO-MÍSTO PROBUZENÍ KTERÉ NÁS TVOŘÍ
Kolikrát vejdeme do Doja, ukloníme se jen tak na půl a ani o tom moc nepřemýšlíme, ti mladší se uklání z důvodu, aby je náhodou nenachytal Sensei a nemuseli třeba dřepovat. Zkuste se však jednou za čas
na chvíli zastavit, třeba si stoupnout do rohu prázdného Doja a nechte si odvíjet film části vašeho života. Najednou se vám vybaví tváře kamarádů, kteří nevydrželi a uhnuli ze své cesty, ale vybaví
se
vám i ti, kteří zůstávají, s kterými sdílíte dobré chvíle, chvíle štěstí při vítězství a které potřebujete když se nedaří. S kterými máte za sebou hodiny a hodiny potu, dřiny, sebeovládání
a
toho ostatního, co je nezbytné pro růst každého jedince, který chce být nejlepší a nebo aspoň výjimečný. Je to daň, jejíž význam se nedostavuje okamžitě, ale v životě se pak neztrácí v žádném
konání. Je to již dávno kdy Gichin Funakoshi řekl, že Karate je hozenou rukavicí na celý život. Tím určitě nemyslel že se do smrti budete dřít v Doju, klikovat a sbírat medaile. Dojo je pro nás pro
všechny prostředkem být lepší. Za odříkání, dřinu, pot, neúspěchy dostáváme prostřednictvím karate to nejcennější. Jsou to lidské vlastnosti, které by měli být samozřejmostí, ale které jsou tak
vzácné a v dnešní době čím dál tím vzácnější. Duševní síla, pokora, ohleduplnost, kontrola emocí, čest, statečnost, vytrvalost a ostatní vlastnosti rytířů dávných dob. Po právu kritizují
západní svět a jeho chápaní a to nejen v karate zakladatelé bojových umění dálného východu. Materialismus pohlcující veškeré základní lidské hodnoty se vytratili i v pojetí karate dnešních dnů.
Myšlenka něco za něco pohlcuje chápání dnešní generace a těžko si odpovídají na otázku proč mám cvičit, proč se mám dřít když za to nic nedostanu a ani ta medaile na mě nezůstane. Člověk
založený na materiální stránce života není nikdy úplně šťastný. Životní vize ve smyslu „musí se to rentovat“,“musí se mi to nějak vrátit, jinak to nemá cenu“ je zvrácený směr dnešního a
budoucího lidského myšlení. Zastavte se když vcházíte do Doja a ukloňte se s úctou prostoru, kterému jste již tolik obětovali a kde již jste toho tolik zažili. Zastavte se na chvilku v prázdném Doju,
vnímejte energii, kterou je prostor Doja prosycen. Je to i vaše energie. Nechejte chvilku běžet film o těch které máte rádi i o těch, které zbytečně nepreferujete jen kvůli vašim chimérám či pomluvě
jiných. Nechejte se unášet myšlenkami opravdových bojovníků, jejichž význam v moderní době není běhat s katanou či dokazovat duši bojovníka rvačkou na diskotéce. Věřte, že jen skutečnost že
někomu
děláte sparingpartnera již vytváří vaší charakterovou stránku tím, že nezištně pomáháte druhému, aby byl lepší. Sen o vlastní velikosti má krátké trvání a směřuje k sebezáhubě. Bojové
umění
je prostředkem být lepší, být součástí společenství stejně smýšlejících lidí, mít vždy zázemí kde mám své místo, které zůstává i přes nepřízeň osudu v ostatním konání. Važte si Doja a
važte si každé minuty kdy na vás v Doju čeká některý ze Senseiů aby vám podal vždy pomocnou ruku k cestě být někdo víc. Věřte že to není samozřejmost a mnozí by za to dali vše co mají…
PŘEDPISY PRO BUDOKU-KARATEKU
Když oblékáme pás /obi/, zvlášť počínaje černým, měli bychom zároveň znát předpisy, týkající se zachování pravidel. Budha považoval za hlavní pravidlo úctu a ochranu lidského života.
Samurajové
a mistři budó pod vlivem zenu, ctili a odevzdávali deset pravidel /Kai/. Sedmé Kai-nebýt namyšlený, pyšný. Jestli je mistr příliš mírný ke svým žákům a nevychovává je řádně a hluboce, je to také
porušování tohoto kai. Někteří mistři chtějí mít mnoho žáků: „Mám hodně žáků, mám jich sto, dvě stě, tisíc. Mám deset tisíc následovníků“. Není třeba se tím pyšnit. Jestli některý
žák odejde, není třeba být smutný. Je třeba si přát, aby zůstali jen opravdoví žáci. Není třeba chtít udržet slabé žáky. Žáky je třeba vychovávat opravdově a tvrdě. Není li tomu tak, brání
šíření pravého učení. V moderní výchově většina učitelů tento předpis nerespektuje. Jsou to ti, kteří se řídí podle svých žáků, přesně opačně, než by to mělo být. Není třeba se chlubit,
ani vyvyšovat. Následovat budó cestu neznamená něco přidávat k tomu, co už je, ale zbavovat se toho, co je zbytečné a vrátit se k prostotě. Jen ten kdo dokáže rozpoznat pravou cenu pásu /obi/ je
osvícenou
bytostí. Jestli ji ostatní nedokáží vidět ani pochopit, je zbytečné jej zdobit a přidávat k němu příkrasy.
HISTORIE KARATE V ČECHÁCH
a ) před I. a II. světovou válkou :
Skutečným zakladatelem bojových umění v Čechách je bezesporu profesor Fridolin Hoyer (1868-1941).
Siláckým cvičením se věnoval již od roku 1883.
V sokolské organizaci v Praze se setkal s těžkostmi, proto se spolu s Josefem Balejem (1864-1906) rozhodli vytvořit v roce 1893 samostatný odbor.
Dnešním jazykem bychom hovořili o založení oddílu budó, kde se převážně zápasilo, boxovalo,vzpíralo, ale do tréninkového procesu byly zařazeny i lehkoatletické disciplíny hody, skoky a sprinty.
Tento akt je považován za vznik organizovaného budó v Čechách.
V roce 1895 z iniciativy obou jmenovaných a Antonína Bíny (1865-1956) bylo v Praze založeno první samostatné sdružení „Klub atletů Žižkov 1895“.
Fridolin Hoyer, Josef Balej a Antonín Bína dokázali převzít z tělovýchovné organizace „Sokol“ to nejlepší, dokázali vytvořit základní tréninkové prostředky, v tomto spojení vzniká specifická
česká škola a oba jsou dodnes uznáváni za stvořitele „české školy bojových umění“.
Svůj „Sportovní ústav“ 4.9.1908 otevírá Fridolin Hoyer v Praze II. Václavské náměstí „U Zlaté husy“.
Stává se tak prvním profesionálním trenérem v Čechách a určitě byl mezi prvními, kteří v tomto oboru podnikali.
Zachoval se propagační materiál zvoucí ke cvičení a sportování.
Škola dokázala zájemcům nabídnout v té době nebývalý luxus.
Elektrické osvětlení, tekoucí teplá a studená voda, při zaplacení nepatrného poplatku samostatnou skříňku na převlek.
S překvapením zjišťujeme, že se Mistr Hoyer zabýval nejenom výchovou špičkových atletů ve vzpírání, zápase a boxu, ale také cvičením veřejnosti všech věkových kategorií.
Mottem cvičení byla tato dvě hesla: „Pevná vůle najde sílu ke všemu“ a „Stálý klid, nepřítel zdraví“.
Dlouhou dobu byla Hoyerova škola jediná nejen v Čechách, ale v celém Rakousku (Čechy do roku 1918 byly součástí Rakousko – Uherského císařství). Cvičení bychom z dnešního hlediska mohli definovat na
fitcentrum v kombinaci se základním tělocvikem ale také rehabilitačním cvičením pro děti i dospělé.
Na špičkové úrovni zde F. Hoyer vychovával přední lehké a těžké atlety v zápase, vzpírání, atletice, gymnastice, šermu, plavání a boxu.
Ve své době byla tato škola pojmem v celých Čechách.
Mnozí vynikající zápasníci a vzpěrači prošli výcvikem u Mistra Hoyera, o čemž svědčí mnohé dochované děkovné dopisy tehdejší české sportovní špičky.
I nejlepší atleti běžně začínali přípravu na sezónu tréninkovými dávkami (soustředěními) v Hoyerově škole.
Fridolin Hoyer vedl a zavedl tělesnou přípravu u tajné policie, Československé stráže bezpečnosti, Vojenské policie, Vojenské policie legionářské, Důstojnické škole tělocvičné, Československé
finanční stráže pohraniční.
Byl najímán nejpřednějšími sportovními kluby včele s S.K. Slávie Praha, S.K. Smíchov Praha, V.K. Blesk Praha, a mnohými dalšími.
U Hoyera si objednávaly hodiny cvičení příslušníci pražských diplomatických a šlechtických kruhů.
V archivech se dochovala bohatá korespondence prof. Hoyera s Jigoro Kano, Myiyagi Schojun a Gichinem Funakoshim, kteří jeho učení převzali a rozšířili v celé Asii.
Cvičit a trénovat u Hoyera zkrátka patřilo ve své době k prestižní záležitosti.
Školu v roce 1941 převzal syn Jiří a provozoval ji až do roku 1948.
Na tuto slavnou tradici navázal až sportovní klub KOBU MB r. 1991, který dodnes cvičí v krásném dojo areálu gamnázia na Výstavišti.
Nábor nových členů probíhá trvale.
|
|
| zpět |
|
|
 |
CHOOSE YOUR LANGUAGE
Login
